Jsem divný. Mnozí to tvrdí. Ale pěkně popořádku. Narodil jsem se ještě za dob komunismu (pokud nevíte co to je, váš zákonný zástupce vám to poví), ovšem od té doby jsem už urazil hezký kus cesty. Osmým rokem nyní navštěvuji Mendelovo gymnázium v Opavě, a již letos se zde studium pokusím zdárně ukončit a pokračovat v něm na některé ze škol vysokých. K blogování mě přivedl zřejmě můj stále více se rozvíjející exhbicionismus a všeobecný zájem o psaní, a v neposlední řadě také o sdělování svých bezesporu úžasných myšlenek ostatním lidem. A protože jeden blog takříkajíc (skoro) ze života už mám, o mém největším zájmu, a zároveň člověku mi nejbližšímu, psát nechci, neboť je to záležitost nanejvýš osobní, a o mém druhém největším zájmu toho tolik nevím abych o něm mohl vést učené disputace, rozhodl jsem se založit webový deníček o mém…daším…velkém zájmu a tím je, jak jste již jistě pochopili, hudba.

Ovšem takhle by to nešlo. Zpět rychle ke mně. Řídím se heslem, že člověk nemá dělat věci podle toho jestli jsou správné nebo ne, nýbrž jen podle toho jestli si je jistý, zda je opravdu dělat chce či nikoliv. Mám rád pizzu. Se čtyřmi druhy sýrů, ale může jich být klidně víc. Nemám žádné vzory, možná tátu, ale to se nepočítá, protože mám osmnáct a tohle si v mém věku prostě nemůžu dovolit. Ale nesmí tam být ananas. V té pizze. Taky mám rád, když mi lidi posílají peníze. Mám rád lidi, kteří mě mají rádi a nemám rád lidi, kteří mě nemají rádi, ovšem dělám všechno proto aby mě měli rádi a tím se staly lidmi které mám rád. Taky mi místo peněz můžou posílat vanilkové rohlíčky.