Clap Your Hands Say Yeah

22led07

V recenzi na novou píseň od Clap Your Hands Say Yeah „Love Song No.7“ tvrdí Pitchfork Media, že to nikdy nebyla skupina jejíž silnou stránku by byla vlastní prezentace, a dokazují to mimo jiné krkolomným názvem. Jakkoli je pojmenování této kapely krajně neobvyklé, myslím si, že bez schopnosti prezentace by nebylo možné aby jejich první bezejmenné album vydané vlastním nákladem (v létě 2005), prodávané a propagované v prvopočátku na internetu dosáhlo takového úspěchu.

Dobré album však nedělá jen propagace a dobrý merchandising, ale především (tedy doufám) kvalitní hudba. O tu v případě CYHSY (přece jen je ten název trochu otravný) opravdu není nouze. První čeho si dozajista všimnete je hlas zpěváka Aleca Ounswortha. Hned na začátku rozdělí lidi na dvě zcela disjunktní skupiny – jedna která ho nenávidí a druhá která ho bezmezně miluje. Pro jedny je neotesaným buranem, se snahou o zajímavý projev, ale poněkud obtěžujícím výsledkem. Pro druhé je originálním a kreativním hlasovým géniem. Je pravdou, že v některých polohách je Alecův projev docela otravný, ale jinak jeho nakřáplý hlas, připomínající nejvíce mutování čtrnáctiletého chlapce bravurně dokresluje celkovou atmosféru písní a sjednocuje je tak v jednolitý sound. Bez těchto vokálů, by hudba kterou CYHSY dělají, přes veškeré kvality jen „další rocková kapela“.

Příběh kluka z písně Skin Of My Yellow Country Teeth (o cestě z venkova Západní Virgínie do velkého betonové džungle New Yorku), která je tak trochu Alecovou autobiografií, jen potvrzuje to, proč hudba CYHSY zní tak jak zní, tedy jako zdařila fúze americké country, jemného folkařského písničkářství, a undergroundového pop-rocku. Kdybych měl srovnávat, řekl bych, že CYHSY jsou dva díly Creedence Clearwater Revival, jeden díl Sufjan Stevens, jeden díl Coldplay a špetka Red Hot Chilli Peppers. A to jsem to ještě srovnal blbě. U Aleca a jeho boys, máte jednoduše neustále pocit, že tohle přece jste všechno už slyšeli nejméně tisíckrát, a celé je to nějak povědomé, a přitom neustále objevujete něco nového, co potěší vaše ucho. A to je zřejmě to, co z nich dělá vyjímečnou kapelu.

Kromě hudební stránky to jsou ovšem také texty. Ať už se jedná o love story se špatným koncem v podání zhrzeného středoškoláka, autobiografický portrét á la Hloupý honza, melancholické zamyšlení nad stárnutím a jedinečností okamžiku, nebo trefná kritika moderní konzumní společnosti, vše je podáno nádherným poetickým vícevrstevnatým jazykem, ve kterém si každý najde to své. Jedna skvělá maličkost se mi obzvlášť líbí, když začne na konci písně Upon This Tidal Wave of Young Blood hrubým hlasem halekat “child stars” (dětské hvězdy, v tomto případě celebrity), dá se mu rozumět i “chaste whores” (nevinné – ve smyslu cudné, neposkrvněné – děvky). Maličkost, ale na takových maličkostech většinou propracovaní díla staví. Škoda jen že díky Alecově hlasu ani já nepoznám bez textu co Alec zpívá, což se mi stává málokdy.

Celkově mi z toho vychází velmi podařená deska, vhodná pro ospalá jarní odpoledne – chvíli ukolebává, aby se ve vás po chvilce vzedmula mravenčící vlna energie.

Filed under: Recenze   |  Leave a Comment