Wishlist a spol. v Mrkvi
bubeník Péťa Lasák (vlevo) a zpěvák/kytarista Honza Anděl po koncertu v Jamu 19.5.2006
Tímto článkem tak trochu plním prosbu, se kterou ke mně přišel před pár týdny můj přítel Petr Lasák, mimo jiné bubeník kapely Wishlist. Po opravdu dlouhé a tuhé zimě, se totiž jejich těleso znovu vynořilo z hlubin jejich zkušebny a začalo nanovo koncertovat. Nový rok nakopli koncertem v Bílovci a hned o týden později se měli představit také „domácím“ fanouškům v Opavském klubu Mrkev.
No a pátek s pátkem se sešel a opravdu, 23.2. vystupoval ve výše zmíněném klubu Wishlist společně s opavskými Šeba’s band a hlučínskými Lybar band a já se rozhodl Petrovi vyhovět a kromě toho, že si znovu po dlouhé době zapařím na jejich směsici rocku, punku a grunge, mu slíbil napsat i jakousi recenzi na tuto akci.
V Mrkvi sice čepují jinak dobrého Bernarda, ale úroveň toho zdejšího je již delší dobu nechvalně proslulá, a tak jsem toho prvního vypil poněkud opatrně, zatímco na malinkém pódiu se chystali Lybar band. Na rozdíl od zbylých dvou skupin, to byli již muži v nejlepších letech (rozuměj tak kolem čtyřicítky) a na hudbě to bylo znát. Nejsem jeden z těch, kteří by se řídili heslem „Nevěř nikomu komu je nad třicet“, ale z mého čistě subjektivního hlediska byli nejslabším článkem pátečního koncertu.
Sice jim nikdo nemůže upřít profesionalitu a lehkost s jakou zvládali do posledního detailu vypilované aranže, nad tím klobouk dolů. Ovšem jejich písně, nesoucí se především v bigbítovém duchu, nepřinášeli nic nového, kreativní mohli být možná tak v roce 1974, nikoli v roce dvoutisícím sedmém, kdy tyhle songy zněli přinejmenším zánovně. Občas to mělo dobrý spád, ale po většinou jsem se docela nudil, stejně jako mnoho dalších jak jsem si všimnul. Abych to nějak shrnul, Lybar band nijak nezklamali, ale ani nenadchli.
A ačkoliv po nich nastoupivší Wishlisti nebyli tak precizní ve všech detailech a občas se do plynulého toku jejich písní vloudily menší chybičky, všechno nahrazovali energií kterou nestřídmě rozhazovali na všechny strany a nechali okusit všem přítomným. Wishlist zahráli asi kolem patnácti písní, mezi nimi mezi fanoušky již známé kusy jako Anomálie, Sny hoří nebo Něco se stalo ale také dvě zcela nové písně Řeka a Sobec se narodil ve střední Evropě. Všechno v úctyhodném tempu, navíc velmi dobře fungovala komunikace s obecenstvem, frontman Honza Anděl opět nezapomněl prohodit několik svých vtípků. A tam kde hudební stránka pokulhává (přestože nedostatek hudebních nápadů se jim nedá upřít, a to i když je jejich hudba lehce zaškatulkovatelná mezi punk-rock resp. grunge) tam si chlapci vypomůžou velmi dobrými texty, které nejinak nepolevily z nastavené laťky ani v nových písních. Celkově vzato podařený koncert. Skvěle jsem si zapařil, a to ještě na dobrou hudbu.
A ačkoli jsem se snažil být ve svém shrnutí co nejobjektivnější, zřejmě se mi to, vzhledem ke kamarádským vztahům s členy kapely, úplně nepodaří, takže na závěr alespoň popřeju Wishlistu hodně štěstí do budoucna.
P.S.: Šeba’s Band se hodnotit neodvažuji. Jednak jsem je už moc neposlouchal a za druhé, už jsem byl dost společensky unaven 
Filed under: Recenze | Leave a Comment
V záři neonové bible
Říká se, že nejtěžší je vždy druhé album. Fanoušci namlsaní úspěšným debutem (ti kteří ho neměli tak úspěšní, už zřejmě nikoho při vydání svého druhého alba nezajímají) očekávají od svého oblíbeného interpreta stejný, ne-li ještě větší nářez než minule a kapela se tak ocitá pod velkým tlakem. Obzvláště těžké to pak musí být v případě ,že vaše první album je tak geniální jako Funeral od The Arcade Fire. „Požár herny“, jak by se zřejmě otrocky přeložil název této skupiny, vydal doslova před pár dny svůj druhý kousek nazvaný Neon Bible. Myslím si, že se své šance nezalekli, otěží se chopili zdatně ovšem až čas ukáže jestli se stali strůjci vlastního štěstí
Základní „kostra“ zvuku zůstává v podstatě nezměněna. Tklivý, místy až hymnický pop-rock doprovázený vypjatým zpěvem skvělého Wina Butlera, tu a tam doplňovaného křehkou Régine Chausseur je však na této desce, troufám si tvrdit doveden k dokonalosti.
Stejně jako na minulém albu je typická rocková sestava dvou kytar, basy a bicích doplněna o piano a housle, ovšem nyní se v některých písních přidávájí i další zajímavé nástroje, jako ku příkladu tympány nebo dokonce varhany. Opravdu šikovné a trefné využití těchto prvků dává celému albu téměř symfonickou hloubku a dále umocňuje hymnický „feel“ známý už z předloňského alba.Taková skladba „No Cars Go“ by se jednoduše dalo přirovnat k moderní symfonii. Kromě toho se na častěji při poslechu Arcade Fire z reproduktorů ozvývají akustické kytary, svázané tradičními bluesovými rytmy, a jak vidno tak se hoši a holky z kapely vůběc nebrání ani vlivům z dřevních dob rocku, což je jenom dobře, protože talent na to mají. Na druhou pak album působí jaksi neuspořádáně a jakoby slepené ze dvou kusů, což může občas rušit, člověk je naladěn na jednu notu a hned do toho mu skočí druhá. Možná ovšem, že vyvolat dojem dvou kontrastních částí byl záměrem.
Na albu se však jinak hledají jen velmi těžko negativa. Mezi ně také určitě nepatří skvělé texty, oproti albu Funeral poněkud vyspělější, zpívající převážně o rodině, lásce, válce, tu a tam se do slov jakoby vkrádá křesťanský podtext.
Celkově tak The Arcade Fire nepřekvapili – vydali prostě další skvělé album. Jejich fanoušci od nich ani nic jiného nečekali, ale přesto všechno budou jistě rádi
Filed under: Nezařazené | Leave a Comment
Clap Your Hands Say Yeah
V recenzi na novou píseň od Clap Your Hands Say Yeah „Love Song No.7“ tvrdí Pitchfork Media, že to nikdy nebyla skupina jejíž silnou stránku by byla vlastní prezentace, a dokazují to mimo jiné krkolomným názvem. Jakkoli je pojmenování této kapely krajně neobvyklé, myslím si, že bez schopnosti prezentace by nebylo možné aby jejich první bezejmenné album vydané vlastním nákladem (v létě 2005), prodávané a propagované v prvopočátku na internetu dosáhlo takového úspěchu.
Dobré album však nedělá jen propagace a dobrý merchandising, ale především (tedy doufám) kvalitní hudba. O tu v případě CYHSY (přece jen je ten název trochu otravný) opravdu není nouze. První čeho si dozajista všimnete je hlas zpěváka Aleca Ounswortha. Hned na začátku rozdělí lidi na dvě zcela disjunktní skupiny – jedna která ho nenávidí a druhá která ho bezmezně miluje. Pro jedny je neotesaným buranem, se snahou o zajímavý projev, ale poněkud obtěžujícím výsledkem. Pro druhé je originálním a kreativním hlasovým géniem. Je pravdou, že v některých polohách je Alecův projev docela otravný, ale jinak jeho nakřáplý hlas, připomínající nejvíce mutování čtrnáctiletého chlapce bravurně dokresluje celkovou atmosféru písní a sjednocuje je tak v jednolitý sound. Bez těchto vokálů, by hudba kterou CYHSY dělají, přes veškeré kvality jen „další rocková kapela“.
Příběh kluka z písně Skin Of My Yellow Country Teeth (o cestě z venkova Západní Virgínie do velkého betonové džungle New Yorku), která je tak trochu Alecovou autobiografií, jen potvrzuje to, proč hudba CYHSY zní tak jak zní, tedy jako zdařila fúze americké country, jemného folkařského písničkářství, a undergroundového pop-rocku. Kdybych měl srovnávat, řekl bych, že CYHSY jsou dva díly Creedence Clearwater Revival, jeden díl Sufjan Stevens, jeden díl Coldplay a špetka Red Hot Chilli Peppers. A to jsem to ještě srovnal blbě. U Aleca a jeho boys, máte jednoduše neustále pocit, že tohle přece jste všechno už slyšeli nejméně tisíckrát, a celé je to nějak povědomé, a přitom neustále objevujete něco nového, co potěší vaše ucho. A to je zřejmě to, co z nich dělá vyjímečnou kapelu.
Kromě hudební stránky to jsou ovšem také texty. Ať už se jedná o love story se špatným koncem v podání zhrzeného středoškoláka, autobiografický portrét á la Hloupý honza, melancholické zamyšlení nad stárnutím a jedinečností okamžiku, nebo trefná kritika moderní konzumní společnosti, vše je podáno nádherným poetickým vícevrstevnatým jazykem, ve kterém si každý najde to své. Jedna skvělá maličkost se mi obzvlášť líbí, když začne na konci písně Upon This Tidal Wave of Young Blood hrubým hlasem halekat “child stars” (dětské hvězdy, v tomto případě celebrity), dá se mu rozumět i “chaste whores” (nevinné – ve smyslu cudné, neposkrvněné – děvky). Maličkost, ale na takových maličkostech většinou propracovaní díla staví. Škoda jen že díky Alecově hlasu ani já nepoznám bez textu co Alec zpívá, což se mi stává málokdy.
Celkově mi z toho vychází velmi podařená deska, vhodná pro ospalá jarní odpoledne – chvíli ukolebává, aby se ve vás po chvilce vzedmula mravenčící vlna energie.
Filed under: Recenze | Leave a Comment
nový iPod páté generace
Jéé! Jsem konečně cool! Jsem in! Mám už totiž svůj vlastní iPod! Dostal jsem ho k vánocům a od té doby s ním chodím všude – do školy, ze školy, do vlaku, chodím s ním běhat, chodím s ním spát – a vždy ho se ho snažím jaksi nenuceně, opravdu nenápadně ukazovat ostatním aby si všimli mé nové známky společenského postavení. Asi až takhle daleko došla mánie kolem iPodů potažmo Applu obecně, tedy alespoň v oblastech za velkou louží, u nás ještě humbuk – možná bohudík, možná bohužel – nedosáhl tak gigantických rozměrů.
Je mi sice na jednu stranu, abych se přiznal, malinko trapně. Totiž, že vlastním něco, co je známkou toho jak moc je člověk cool, něco u čeho značka tvoří, opravdu jen s mírnou nadsázkou polovinu ceny (ovšem zase ta druhá polovina je oproti ostatním výrobcům mnohem menší J ). Ovšem jak jsem se přibližně po třech týdnech používání ujistil, iPod páté generace je jedna z mála věcí která si tohle jednoduše může dovolit.
Na první pohled se člověk nedočká velké změny. Apple zůstává u osvědčeného designu, který patří mezí opravdovou světovou extratřídu, pozměněno bylo opravdu jen pár drobných detailů, jako například tvar sluchátek, které alespoň tedy mé maličkosti, vyhovují o něco méně, než ta předchozí (předtím jsem vlastnil iPod Nano), hůř „drží“ v uších. To že jsou bílá, přestože můj iPod je černý, mě už nepřekvapuje, přestože stále nemohu pochopit, proč na nich Apple tolik lpí a téměř dogmaticky nevyrábí sluchátka v jiné než bílo-šedé kombinaci. Vítanou novinkou je i kapsa, do které můžete přehrávač vsunout, když jej zrovna nepotřebujete ovládat. IPody byly známy svým lehce poškrabatelným povrchem, a přestože by to už u nynější generace mělo být (prý) mnohem lepší, pouzdro je přeci jen pouzdro. Legendární clickwheel samozřejmě zůstal v nezměněné podobě – ostatně, co měnit na dokonalém, že ano?
Krom designu a ovládání nabízí iPod ještě dvě bezkonkurenční vlastnosti. Za prvé 80gigový harddisk – největší na trhu mezi mp3 přehrávači, což je fakt, který mu nikdo neodpáře – a potom skvělá podpora od iTunes. Neznám žádnou jinou platformu, která by měla lépe zvládnutý přenos dat na externí disk, než tato. Jednoduše si vyberete který adresář s hudbou, resp. adresář s fotkama, resp. adresář s videi, chcete zesynchronizovat se svýmm iPodem a vše ostatní už vyřídí iTunes za vás. Pár kliků, pár hodin času na přetažení zvolených souborů, a bez toho aniž byste museli cokoliv zvlášť obstarávat máte svou hudbu (fotky, videa…) na iPodu roztříděnou přehledně podle názvu skladby, případně, interpreta, alba, skladatele, nebo žánru. Navíc kdykoli je to možné, stáhne si iTunes automaticky k daným albům i artwork.
Co se týče kvality zvuku, nejsem odborník, ale můžu říct, že jsem nad míru spokojen, žádné šumy, ani při vyšších hlasitostech, basy duní dobře, snad jen z přiložených sluchátek zní všechno tak nějak „plechověji“ než má, ale ti náročnější je stejně rovnou zahodí a zapojí své profesionální Kossy, nebo něco na ten způsob.
Nic se nedá vytknout ani prohlížení fotek, iTunes si samo upraví fotky do podoby nejlépe uzpůsobené velikosti displeje přehrávače, a nutno říci, že na mimořádně ostrém a jasném displeji iPodu, vypadají všechny fotky opravdu skvěle. Scrollovaní mezi fotkama je prováděno buďto tlačítkem „next“, nebo intuitivně clickwheelem. Samozřejmostí je možnost nastavení si slideshow.
Nová možnost přehrávání videa, je samozřejmě také přínosem, i když kvůli malému displeji, je vhodné možná tak na sledování videoklipů, po patnácti minutách a více, vám z civění na trojpalcový displej začne bolet hlava. Videa lze navíc uploadovat pouze, jsou-li ve formátech .mov, .m4v, nebo .mp4 – což jsou buďto formáty s velkou kompresí (v prvním případě), nebo supermoderní formáty, které ovšem nikdo nepoužívá, proto nejspíš běžného uživatele potká zdlouhavé konvertování z běžných .avi nebo .mpg souborů.
Velmi vítanou novinkou je možnost používat iPod jako Mass Storage Device –sice k tomu abyste to povolili potřebujete iTunes, ale lepší než nic. Znamená to, že Apple, začíná ustupovat pomalu od své politiky proprietárního softwaru a vy tak můžete v případě potřeby používat iPod i jako externí skladiště dat.
Celkově tak vychází iPod opět jako král mezi high-endovými přehravači hudby. A snad krom přehrávání videa nemá konkurenci (v tomto ohledu je přeci jen lepší Cowon A2 od iAudio). Má sice své mouchy, či spíše jen malé mušky, ale lepšího na tomto poli jednoduše není, a stejně tak, pokud jste ochotni tolik investovat, není ani lepší volby.
Plusy:
+ Poměr cena/výkon (v USA)
+ Nádherný design
+ Již klasické ovládání clickwheelem
+ Synchronizace s počítačem skrz iTunes
+ Velikost harddisku
Minusy:
- Poměr cena/výkon (v ČR – téměř až dovjnásobně dražší než v USA)
- Horší sluchátka v základní výbavě
- Úzká podpora video formátů
- Nepřítomnost adaptéru do sítě v základní výbavě (pouze USB adaptér)
- Nižší výdrž baterie
PS.: Vlastně už v době kdy píšu tyto řádky opět nejsem cool. Ale tak je to s Applem vždy. Donutí vás si něco koupit a hned vzápětí na to, je to už out, neboť nějakou jinou revoluční novinku – a už v červnu náš čeká nový iPhone!.
Filed under: Věcičky a udělátka | Leave a Comment
Return To The Sea
Už jako kdyby samotným názvem alba, chtěli členové kapely nastínit co, nás čeká hned v prních vteřinách při poslechu úvodní skladby. Jako debutující kapela by se obyčejně ani neměli kam vracet. Nick Thornburn však má příležitostí docela dost. Samotný název tohoto tělesa se vrací k ostrovu na kterém se probudil hrdina písně Ready To Die – posledního kousku na posledním albu jeho předchozího projektu The Unicorns. V písni Swans (Life After Death) dokonce zazní v identickém znění jeden verš („I woke up thirsty, on the day I died“), který se objevil i v Ready To Die. Stejně tak úvodní motiv celého alba, je takříkajíc „vykradený´“ ze starší písně od The Unicorns „Thunder & Lightning“.
Což je na jednu stranu všechno velmi podivné, neboť podle svých vlastních slov se Thorburn už nechce nijak vracet k éře jednorožců, poté co se – zlí jazykové tvrdí že ve zlém – rozešel s druhou polovinou této kapely, Aldenem Pennerem. Nutno říct, že přesto jeho tvrzení, se neustálým otázkám na toto téma nevyhne, neboť Unicorns nezemřeli přirozenou smrtí. Ve chvíli kdy se jejich druhé album dralo mílovými skoky vzhůru po nejrůznějších žebříčcích a zdálo s, že jsou „the next big thing“, ohlásili předčasné, násilné ukončení života tohoto více než nadějného projektu.
Ovšem zpět k Islands. Hned na začátku je třeba zatleskat jejich odvaze. Málokdy se totiž povede uvést desku takovým způsobem a to ještě, prosím, nášupem ve formě devítiminutové balady. V první polovině se objevují spíše odlehčené popové písně, kterou přes všechnu svou lehkost v sobě nesou zakódované jakési hlubší sdělení, doprovázené naléhavým místy až hymnickým zvukem, tak specifickým pro tuto skupinu.
V druhé části zase nalezneme spíše písně meditativnějšího charakteru, založené na jednoduchých postupech, ovšem právě způsob jejich využití z nich dělá originální prvky ve svých písních. Výborným příklad je skladba Ones, která se nebojí opakovat týž a jediný motiv po celou dobu jejího trvání, ovšem díky výborné práci s dynamikou a témbrem jednotlivých ploch je výsledek naprosto úchvatný a pohlcující.
V „soundu“ Islands je samozřejmě poznat výrazný vliv specifického stylu Unicorns, tedy silně syntetizované klávesy použité v úžasné symbióze se zastřenými kytarami a éterickým hlasem samotného Nicka Thorburna. V případě Islands je však patrný mírný odklon od tohoto striktního kánonu a naopak přiblížení se k vlivům lidové hudby (ať už z amerického nebo afrického kontinentu), vážné hudby a v případě „Where There’s A Will There’s A Whalebone“ i hip-hopu. Z hudby je cítít i větší „popovost“, než v případě, dle mého názoru spíše rockových, Unicorns.
Také texty písní zůstávají v pravdě Thorburnovské. Celé album je jakýmsi příběhem trosečníka, hledající své místo na neznámých tropických ostrovech, kde nalezne ztracenou civilizaci, potýkající s nejrůznějšími problémy, podobných těm našim. Na internetu se sice vedou sáhodlouhé diskuze nakolik je snaha analyzovat tyto texty smyslupná, či nikoliv – jinými slovy, zda se za nimi skrývá nějaký hlubší význam – já bych však odpověděl veršem z písně Rough Gem: „Dig deep, but don’t dig too deep“.
Texty jako tyto: „Dig deep, but don’t dig too deep/when it’s late you see the hole is empty/ and, oh, so deadly/ they want me alive/ smooth like glass/ they want it fast/ but they don‘t flaws/ I’m a girl‘s best friend/ can you cut?/ I can cut, ‘cause I’m a rough gem“, kde Thorburn například vypráví o těžkém údělu života z pohledu krystalu diamantu, určitě nejsou bohapustými bláboly. Myslím si ovšem, že jakákoliv hlubší analýza by zničila jejich krásu.
Celkově tak hodnotím první počin Islands velmi, velmi kladně. Jediná škoda, že se nedokázali více odpoutat od zvuku Unicorns, což se ale tak nějak tiše dalo předpokládat, a navíc Unicorns jsou fajn, takže Islands tím nic nekazí
Filed under: Recenze | Leave a Comment
Při poslechu nového alba Islands, jsem narazil na píseň If. V její druhé části jsem si všiml chytlavého klávesového partu, který se mi ihned zalíbil. Hned nato jsem si ale uvědomil, že je mi to celé nějak povědomé – a opravdu – trvalo jen pár vteřin a už jsem poslouchal intro Protestsongu Daniela Landy . Podobnost je až zarážející, ovšem jistě čistě náhodná. Zatímco Landovo album Neofolk vyšlo v roce 2004, Return To The Sea od Islands se na pultech obchodů objevilo až začátkem roku 2006 a pochybuji že Nick Diamonds a jeho hoši poslouchají Landu
Podobnost můžete ostatně posoudit sami, udělal jsem takový malý “mix” 
na porovnání:
Filed under: Blbůstky | 1 Comment
Co je to indie?
Prosím neplést nijak s politickým subjektem rozprostírajícím se na indickém subkontinentě (čti indý). Slovo kterým se chci zabývat se na poli hudby objevilo už v 80. letech. Tehdy se jednalo (a mnoho lidí ještě stále odmítá jiné vysvětlení potažmo definici této kultury) o zkratku ze slova „independent“ čili nezávislý. Šlo tedy, pokud se zaměříme pouze na hudbu, o umělce kteří místo toho, aby se snažili uspět u magnátů v oblasti nahrávacích studií, jako např. EMI, Columbia, nebo Sony BMG, zakládali menší nahrávací společnosti, nebo vydávali svou tvorbu doslova na koleně.
S tím je spojen další pojem, který jde často se slovíčkem „indie“ ruku v ruce a tím je takzvaný „DIY“ přístup. Což je opět zkratka, tentokrát zastupující slovní spojení „Do it yourself“ neboli doslova „udělej si sám“. Mnoho velmi kvalitních interpretů, z nichž někteří se později stali známými, ve svých začátcích nahrávali hudbu ve svých pokojících na domácím rekordéru, jehož výsledkem byla alba s velmi nízkou zvukovou kvalitou. Ti kteří dělali svou hudbu právě tímto způsobem se však jen utěšovali faktem, že nemusí záležet na kvalitě zvuku, když bude kvalita samotné hudby dostatečně vysoká. A nutno dodat, že určitě lepší špatně nahraná kvalitní hudba, než brak nahraný v tom nejlepším formátu za použití supermoderní techniky.
Takto nekvalitním nahrávkám se postupně začalo říkat „Lo-fi“, tedy jakýsi opak Hi-fi. Toto pojmenování se později vžilo jako označení pro specifický styl indie hudby, kdy kapely dodávají svým nahrávkám šum a hluk umělým způsobem – těžko říci, zda z pocitu potřeby vzdát hold těžkým začátkům jejich starších kolegů, nebo „jen“ kvůli tomu, že se toho lidé chytli a je to trend který zrovna frčí.
Myslím, že by bylo záhodno podotknout, že zatímco někteří považovali indie scénu pouze za odrazový můstek k vyšším sférám a lepším podmínkám, jiní se s ní ztotožnili jako s filosofií tvoření a šíření hudby, a odmítali nejrůznější nabídky větších nahrávacích společností, což by znamenalo na jednu stranu větší příjmy a počty fanoušků, na druhou stranu ovšem menší tvůrčí svobody.
V dnešní době je však některými lidmi indie považováno za specifický hudební žánr, rozeznatelný pouze na základě poslechu, nikoli přístup k tvorbě hudby. V dnešní době se můžeme setkat s takovými výrazy, používanými k označení jinak nezaškatulkovatelných interpretů, jako např. indie rock, indie pop, nebo indietronica (tedy jakási indie elektronická nebo taneční hudba). Mezi fanoušky se vedou sáhodlouhé diskuze, zda je indie stále jen pojmenování pro nezávislé umělce, nebo zcela specifický styl se svými pravidly, klišé, zavedenými postupy, ale i tabu a pomyslnými zákazy.
Dalo by se odpovědět ano i ne. Kdybychom svolili k definování indie jakožto pevně ohraničeného žánru, ve svém dogmatickém smyslu slova, popřeli bychom základní princip této hudby, tedy princip originality, kreativity absolutní umělecké svobody. Na druhou by tyto zásady přestali platit i v případě, kdy by jedinou odlišností mezi indie a non-indie interpretem byla velikost labelu pod kterým vydává. Tzn. můžeme říci, že „pop“ je odlišný od „indie popu“, v tom smyslu, že většinou na první poslech poznáme mezi umělci z obou pomyslných stylů značné rozdíly. Na druhou stranu není indie pop jako indie pop, tudíž téměř žádné dvě skupiny spadající pod tuto společnou střechu nebudou znít stejně.
Mohlo by se zdát, že indie umělci jsou prachobyčejní ubožáci, kteří se nikdy nezmohou na smlouvu s pořádným labelem, je zde však nutno brát v potaz jejich přínos pro celý hudební průmysl. Fungují jako podhoubí, z kterého celá ta mašinérie může čerpat a dýchat, a sem tam z něj vyklíčí opravdová perla (tedy ono je plné perel, jen mnohé z nich jsou až příliš indie a velké společnosti se jich bojí). Proto si právě myslím, že je na tom naše hudební scéna tak, jak na tom je – protože tu téměř neexistuje indie scéna, člověk nemá možnost si vybrat cokoli nového a tím se začíná točit v bludných kruzích. Máme však tu smůlu, že žijeme ve státě o pouhých deseti milionech obyvatel a tudíž je tu příliš malý trh na to, aby se tu uživili takzvaně chudí umělci, na rozdíl od takových Spojených států, kde i interpret nacházející se v žebříčcích hluboko pod několika prvními stovkami si na sebe vydělá.
Na druhou stranu však pro indie spočívá nebezpečí v tom, že stává čím dál více in. Což je svým způsobem tak trochu paradox, neboť na to abyste byli indie musíte být malinko out. Což ale jen potvrzuje tendence dnešního světa, tedy rozvoj čím další větší rozmanitosti v kolektivním vkusu. Zatímco v 19. století existovalo kromě lidové hudby pouze ona vysoká vážná hudba, v 70. letech jste si už mohli vybrat mezi popem, jazzem, metalem, punkem, nebo klasickým rockem, a dnes už existují (zajímavé, že vždy více v myslích recenzentů a posluchačů než mezi samotnými hudbeníky) stovky různých stylů a podstylů, s podivnými jmény jako například „twee“, „new weird America“, „glitch“, nebo „shoegaze“…
Filed under: Reflexe a úvahy | 1 Comment
Islands
Tuhle skvělou kapelu jsem objevil 24. prosince dnes již lonškého roku a popravdě řečeno byl to skvělý vánoční dárek. Skvělá pozitivní hudba, která si bere to nejlepší snad ze všech možných končin hudby, od popu, přes jazz, rokenrol, hip-hop a všemožné další žánry až ke klasické hudbě. Po poslechu budete mít zaručeně lepší náladu…:-)
Filed under: Doporučený poslech | Leave a Comment
Celý internet je v posledních letech ve znamení velké sociální revoluce. Ta se vyznačuje především dvěma svými aspekty. Jednak se možnost uplatnit v profesích, které dříve bývaly výsadou pouhé hrstky takzvaných hvězd neboli celebrit, případně úzké skupiny renomovaných odborníků, stále více naskýtá „obyčejným“ lidem. Uvědomme si totiž, že ještě před pár lety (ačkoliv se to některým může zdát neuvěřitelné) nebylo tak obvyklé – naopak bylo to zcela nemyslitelné – aby si kterýkoli z nás mohl napsat článek do největší a nejspolehlivější encyklopedie na světě. Dnes je to díky Wikipedii možné dělat bez problémů z pohodlí vlastního domova. Stejně tak bylo těžké postavit populární zábavní pořad, sledovaný desítky tisíci lidmi, na tom, že si člověk sedne v obyváku do svého křesla, před sebe postaví domácí kameru a začne vyprávět historky ze života. I to se dnes děje díky serveru YouTube založeném na sdílení videa po internetu.
Druhým aspektem je koněčně pořádné využití potenciálu kolektivního vědomí. Ten se projevuje jak na Wikipedii, kde na tomto principu funguje autocenzura (a to je také důvod proč je wiki tak kvalitní) tak na MySpace, serveru pro prezentaci kapel a hudebníků, kde se díky provázanosti jednotlivých interpretů a vzniknuvší komunitě, opět potvrzuje, že drb je někdy rychlejší světla a mocnější meče .
Na druhém aspektu této revoluce stojí a padá (spíše tedy stojí) i server Last.fm. O co jde? Princip je jednoduchý. Stáhnete si malý prográmek, který zaznamenává údaje o tom co za hudbu zrovna posloucháte na svém počítači a tato data posílá ke zhodnocení na server.
Z těchto údajů pak last.fm vytváří vaši osobní hitparádu. Už to je docela fajn, mít přehled o tom co vlastně nejvíc posloucháte, alespoň já jako človek posedlý statistikami jsem to rozhodně přivítal. Ovšem to zdaleka není všechno, to je pouze základ na kterém je vše ostatní postaveno. Na základě toho co posloucháte, vám totiž last.fm nabízí k poslechu různé doporučené umělce, které doporučuje právě na základě podobnosti s vašmi nejoblíbenějšími interprety. A když se vám zalíbí i takto vám doporučená kapela nebo hudebník, můžete si najít v seznamu „similar artists“ najít další které vám jistě budou vyhovovat.
Podle vašich nejposlouchanější a nejoblíbenější a jinak nej…vám také server vytváří komunitu vašich „neighbours“ čili sousedů. Do tohoto sousedství jsou zařazováni lidé, s podobným hudebním vkusem jaký máte vy, tedy lidé s podobnými statistikami. Jenže nejsou žádní dva na chlup stejní a tak i mezi oblíbenou hudbou vašich sousedů najdete něco co vám jistě padne do oka…tedy spíše do noty.
Každý interpret má na serveru samozřejmě svoji vlastní stránku, její obsah (tedy popisy, obrázky) mohou z velké části ovlivňovat sami uživatelé, podobným způsobem jako například ve Wikipedii. Ovšem co je důležité každý umělec může na této stránce zpřístupnit zdarma část své podukce. U zahraničních kapel je samozřejmostí uvést ke každé skladbě zpravidla půlminutový náhled, některé jsou dokoknce celé zcela zdarma ke stažení. Aby člověk vůbec věděl jestl má cenu si takovou hudbu nějakým způsobem pořídit. Bohužel většina českých hudebníků bohužel buď ještě o last.fm neví, nebo se ještě nenaučili, že tím, že něco do světa vypustí zadarmo nepřijdou o peníze, nýbrž že na tom naopak vydělají.
Rozhodně doporučuji se na last.fm zaregistrovat. Já sám jsem za dobu co jsem uživatelem rozšířil svou sbírku hudbu více než dvakrát, a to samou skvělou hudbou, o které bych jinak do dneška neměl ani ponětí. Třeba na tom budete po půl roce stejně jako já
Filed under: Hudba & internet, Věcičky a udělátka | Leave a Comment
Ahoj!
Tak toto je prosím můj první příspěvěk na tomto blogu. Jeho cílem by zřejmě mělo být šíření a popularizace dobré a kvalitní hudby, případně informování o zajímavostech kolem dění v hudebním průmyslu, nebo kolem lidí co prostě muziku dělají, nebo “jen” poslouchají. Ale nebude tomu úplně tak. Spíše se tady budou objevovat oslavné články na hudbu, která případne dobrá kvalitní MNĚ a nemusí se vůbec ztotožňovat s Vaším názorem, stejně tak jako se tu budou objevovat zmiňované informace, které mohou připadat zajímavé MNĚ, ovšem Vám už méně. Bohužel sám se takové subjektivitě nevyhnu, a tak musím jen doufat, že snad se Vám do Vašeho vkusu trefím co nejvíce a budete se rádi na tuto stránku vracet
Filed under: Nezařazené | Leave a Comment
Nedávné vstupy
Kategorie
- Blbůstky (1)
- Doporučený poslech (1)
- Hudba & internet (1)
- Nezařazené (2)
- Recenze (3)
- Reflexe a úvahy (1)
- Věcičky a udělátka (2)
